Magdaléna Juříková
JIŘÍ KAČER je spjat s děním kolem kamenné skulptury už téměř dvacet let. Nejenže sám v tomto oboru patří ke špičce, ale navíc iniciuje řadu významných událostí a sympózií. Nedávno bylo oprášeno sochařské setkání v opukovém lomu v Přední Kopanině, které zakládal ještě jako student Akademie výtvarných umění. Mezinárodní sochařské sympozium v Hořicích bylo po letech vynuceného mlčení obnoveno také díky jeho odhodlání a tvrdošíjnosti. Dnes, kdy se sympozia pořádají hned na několika lokalitách po celých Cechách, je jejich původní náboj poněkud oslaben a kamenná skulptura začíná v množství donedávna nepředstavitelném zaplavovat každé volné prostranství v lomových oblastech. Tato exploze však paradoxně nepřináší skulptuře širší uznání, neboť ne vždy je kvalita horečně produkovaných dél přesvědčivá. Z původního záměru probudit sochařství v kameni k důstojnému životu se postupem času stal spíše boj proti devalvaci tohoto tradičního výtvarného žánru. A Jiří Kačer je skutečným strážcem jeho dobrého jména. Téměř všude, kde se setkáte s výsostným projevem v kameni, najdete jej v pozadí. Jeho tvorba však v pozadí nezůstává. Patří dnes k tomu nejpropracovanějšímu a nejsuverénnějšímu, čím současná česká scéna disponuje.
Poslední série Kačerových prací je toho jasným dokladem. Už v minulosti zacházel s kamenem vždy tak, aby zdůraznil všechny jeho přednosti. Je citlivý k jeho barvě, tvaru, i jemným detailům a nic z toho neopomine vyzvednout. Tvarosloví jeho objektů je také dílem určováno tímto úsilím. Jeho práce mají dnes typický rukopis, který se postupně vyvinul právě ze snahy hlouběji pochopit zákonitosti práce s kamenem, zároveň respektovat jeho historickou tradici v našem prostředí a přitom jej přiblížit oku a duši současného člověka, jeho situaci ve světě moderních technologií. Kámen, který jakoby přestal korespondovat s naší plastovou a high-tech civilizací, nám představil v nové konstelaci, kdy už neplní funkci úzce spjatou s architekturou a konkrétním prostředím. Osvobodil jej od těchto přímých vazeb a učinil z něj nezávislý objekt, který je přes své monumentální rozměry "přenosný" a obojživelný natolik, že jej lze bez větších problémů uplatnit jak v interiéru, tak v exteriéru. Jeho komorní ale i rozměrná díla se k nám přibližují nadosah a náš kontakt s nimi je mnohem důvěrnější, než býval v minulosti, kdy sochy zůstávaly na svých piedestalech nedotknutelné a posvátné. Jeho kameny nám leží takřka u nohou a my se jich můžeme dotýkat a zkoumat jejich povrch a strukturu stejně důvěrně, jako když najdeme krásně zbarvený oblázek na břehu řeky. Působí na nás s podobnou přirozeností, i když je na nich výrazná stopa sochařovy trpělivé práce s nástroji. Na rozdíl od dřívějších prací, které se často inspirovaly fragmenty historické architektury nebo jiných kamenických výkonů, se nová autorova kolekce důrazně od této reminiscence vzdaluje a překvapivě se v ní ozývají zoomorfní prvky. Pravidelný rastr, na který jsme u něj už léta zvyklí, se stal daleko výraznějším a v některých případech už skutečně nemá daleko k reliéfu na ještěří kůži. Přes rozdíly v měřítku i v materiálu mají všechny objekty významné haptické kvality, které přitahují naše smysly snad nejvíce. Vedle toho je patrné jeho nadšení, s jakým si vychutnává různost tvrdosti a barev, kterých dnes může užívat s větším rozmachem než v minulosti, kdy byla řada druhů nejen finančně nedostupná. Právě v rozmanitosti materiálů a v konfrontaci odlišných technik tkví přitažlivost celého souboru.
Lze o něm říci spolu s německým sochařem Wilhelmem Lehmbruckem, že "...každé umělecké dílo musí mít něco z prvních dnů stvoření, z pachu země, něco animálního!"
Magdaléna Juříková